O čem mluvíme

Politické hnutí KARLOVARÁCI

Jedná se o střet zájmů?

Budu Vám vyprávět příběh, který mi nikdo nevyprávěl, budu vyprávět příběh, který jsem zažil…

Nedávno jsem se v časných odpoledních hodinách přesunul do V. patra magistrátu města, abych měl možnost seznámit se s projektem jisté akciové společnosti, která chce nejen na svých, leč i městských pozemcích v centru města realizovat poměrně rozsáhlý, nebojím se říci až velkolepý projekt. Tento byl presentován právním zástupcem firmy, mimochodem velmi to vzdělaným a pragmaticky uvažujícím člověkem, který bystře, zřetelně a jasně dokázal vmžiku rozlišit, které otázky je schopen odpovědět a na které by měli odpovídat odborníci nebo představitelé města. Samotný návrh pak předváděl zástupce architektonického atelieru. Upřímně řečeno, prezentace se mi do určité chvíle líbila – padaly neotřelé nápady i myšlenky, byť se jednalo čistě v teoretických rovinách, kde mnohdy chyběla základní data. A proč do určité chvíle? Pozváni panem primátorem byli totiž městští zastupitelé, čehož využila i jistá paní radní, shodou to okolností manželka pana inženýra presentujícího práci atelieru. Na tom rozhodně není nic špatného, manželky by měly své partnery podporovat v každé chvíli, v těch těžších pak rozhodně. Avšak – ptám se – za jakých okolností? Při oficiální situaci na půdě magistrátu? Navíc tak nešťastně, že si aktivně vezme slovo a jme se plamenně horovat (vzhledem k lokalitě, které se návrh týká, bylo by možná vhodnější napsat „Horovat“) za rozhodnutí města, jež by vedlo k úspěšnému prosazení projektu? A nejen to. Ve chvíli, kdy se někdo ptal na cokoliv, uprostřed dotazu na tento polohlasem „fundovaně“ s lehce pohrdlivým tónem v hlase odpovídala zdánlivě pouze svému okolí, nicméně s jasným poselstvím všem přítomným. Mnohdy tak vehementně, že nebylo slyšet konce dotazu. I má otázka panu inženýrovi, aniž bych dokončil větu, zanikla v jejím zřetelně podbarveném: „Ne, no to samozřejmě ne, to přece vůbec ne!“. Inu – kultura diskuse nebo třeba stolování se učí v dětství (pokud) a někdo ji prostě není schopen, ev. ochoten dodržovat. Nicméně – kultura politiky se běžně neučí. Ta buď v člověku je nebo není. A nedá mi, abych se nezeptal, proč příslušné dámě takovouto věc nevysvětlí někdo z jejích kolegů, politicky ostřílených hochů? Nebo jsem opravdu takový staromilec, tak těžký konzervativec? Že vidím střet zájmů? Podpora manželky v pozici zastupitelky, potažmo paní radní, vlastnímu manželovi v akci, kde hrají roli městské pozemky? Laskavý čtenář posoudí jistojistě sám.

A vězte – tento příběh je pravdivý – nikdo mi ho nevyprávěl, ten jsem zažil.

dr. Pavel Bouška